Byl jednou jeden Lohovský mlýn, jehož hospodář měl za povinnost v jakoukoli dobu posvítit vrchnosti lucernou až ke starému zámečku u jezírka…
Ano, pokud připustíme, že Jiráskova Lucerna je v podstatě pohádka, pak právě tato pohádka – nastudovaná zdejším ochotnickým souborem Jirásek – letos v polovině května pětkrát a koncem září sedmkrát vyprodala hlediště novobydžovského Jiráskova divadla.
Je pravdou, že návštěvnost divadel se v celostátním měřítku v současné době oproti rokům předchozím mírně zvýšila. Naše město však dlouhých osmnáct let postrádalo fungující divadelní budovu, a tak by se dalo logicky předpokládat, že občan tomuto kulturnímu odvětví odvyklý si bude cestičku k divadlu hledat dlouze a těžce. Naštěstí tomu tak není. Vždyť každé představení profesionálních souborů, ať už z cyklu předplatného nebo mimo něj, bylo dosud takřka vyprodáno. Nemalou zásluhu na tom má bezpochyby výběr kvalitních nekomerčních inscenací. A skutečnost, že se Divadelní jednotě Jirásek podařilo s představením Lucerny dvanáctkrát zaplnit sedadla našeho divadla – třebaže v to zahrnuji i školní představení – nečekal v našem spolku ani ten největší optimista. Navíc znám osobně mnoho těch, kteří po zhlédnutí Lucerny v květnu, navštívili znovu i jednu ze zářijových repríz. A právě tenhle fakt pociťuji jako jedno z těch největších ocenění, jaké může divák hercům udělit. Občan s kulturními kořínky tedy za oněch zmiňovaných osmnáct let divadelního půstu zřejmě neodvykl, nýbrž jen náležitě vyhladověl.
Co vlastně předcházelo vzniku a realizaci „naší“ Lucerny? S blížícím se koncem dostavby staronového divadla se v některých hlavách počala konkretizovat představa o počinu, kterým by měl ochotnický spolek, který za dva roky oslaví sto let svého působení, po letech klinické smrti znovu zahájit svou činnost. Tehdejší předseda kulturní komise a pozdější představitel role pana France svolal na 23. dubna 2002 schůzku do Balounkovy vily, kde se sešli členové Jiráska, DDT a všichni, kteří měli, popřípadě chtěli mít, s divadlem cokoli společného. Tam se také rozhodlo o tom, že když Jiráskovo divadlo, tak Jirásek a když Jirásek, tak Lucerna. Pak už se rozběhl kolotoč, do něhož většina z nás nasedla na další schůzce 14. května při rozdělení rolí a rozdání nakopírovaných scénářů. Režisérem hry byl ustanoven zároveň představitel role Vrchního. Kolotoč pak běžel dál prvními čtenými zkouškami, pak si na chvíli odpočinul během prázdnin a pak zas hodiny a hodiny zkoušek. Pro některé to byly první divadelní zkušenosti, jiní jsou ostřílenými pardy jevištních prken – Dvořan, Vrchní, Babička, Žán i jiní.
Kvůli inspiraci i rozšíření vlastního obzoru se někteří z nás vydali společně navštívit nastudování Lucerny v Národním divadle v Praze, poté v Mladé Boleslavi a v Liberci, kde v roli starého vodníka Ivana hostoval výtečný Stanislav Zindulka. Díky známosti s naším panem Vrchním jsme měli možnost s ním po představení posedět v divadelní restauraci a na chvíli si společně popovídat, což bylo velice příjemné. Podařilo se nám také sehnat na videokazetách dvě filmové verze Lucerny, jejichž zhlédnutí bylo rovněž po mnoha stránkách inspirativní.
Z Balounkovy vily jsme se časem přemístili do zkušebny divadla a teprve s jeho oficiálním otevřením jsme začali zkoušet na jevišti. Až nyní začalo naše snažení dostávat konkrétní konečnou podobu. Mezitím se však točil ještě jiný kolotoč. Chyběly kulisy, rekvizity, kostýmy, hudba… Scénu tak, jak jste ji mohli vidět na jevišti, vymyslel a namaloval pan Vladimír Vondruška a podle jeho návrhu téměř všechny kulisy a dekorace vyrobily dílny Národního divadla v Praze. Některé kulisy nám namaloval nedoceněný novobydžovský talent, pan Petr Křivánek. Velkou zásluhu na tom, že jsme měli na jevišti s čím hrát, má představitel koktavého rychtáře Kroužilky. Mnohé rekvizity dokázal opatřit, mnohé naopak sám vyrobit, včetně samotné Lucerny, která se při závěrečné scéně paní Kněžně vždy tak báječně rozbila na spousty kousků. Pominu-li prosté šatstvo šumaře Kláska, Zimy a Sejtka, část oděvu rychtářů a také čarovné závoje našich nejmenších a nejvitálnějších hereček – víl, pak byly téměř všechny kostýmy zapůjčeny v Barrandovských studiích v Praze. Na tomto místě musím zmínit, že přepravu kostýmů z Prahy a zpět, jakož i dopravu osob na zmíněná představení do Mladé Boleslavi a Liberce, zajišťoval v převážné míře představitel starého vodníka Ivana. Z Městského divadla v Mladé Boleslavi rovněž pochází hudba, která se nám natolik zalíbila, že jsme si ji dovolili vypůjčit a s jejich laskavým svolením použít pro naše účely.
Termín premiéry se rychle blížil. Úměrně tomu se zvyšoval i počet zkoušek. Poslední dva týdny jsme se scházeli téměř denně, nervy byly napjaté a zákonitě došlo tu a tam i na výbuch emocí. Když jsme však poprvé postavili scénu a všechny dekorace, rozzářily se nám oči a finálové zkoušky dostaly novou várku krve do žil.
Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, dělí nás už od proběhnuvší premiéry víc než pět měsíců. Nemohu z naší strany barikády dost objektivně posoudit, jak moc se naše snaha vydařila. Od toho jste tu vy, diváci. Mohu jen z vašich bezprostředních reakcí v sále, z několika potlesků vestoje či mnoha osobních gratulací, které si každý z nás vyslechl vytušit, že to vynaložené úsilí nebylo marné.
Leckoho mohl překvapit sympatický zpěv představitelky Haničky, jiného zase nepřekvapí, že mladý vodník Michal začíná studovat na DAMU a protagonista rychtáře Votruby, který své Vivat! povýšil ze štěku na roli, určitě mnohé přesvědčil o tom, že není malých rolí.
Rozhodně to všechno ale není zásluha jen těch jedinců na jevišti, nýbrž i těch, kteří jsou zraku obecenstva skryti. Ať už je to kulisák Josef Vidra, který vždycky věděl, jaký tah vytáhnout nebo stáhnout a kam co odnést, osvětlovač Jaroslav Žák, živý inventář našeho divadla, zvukař Luboš Haltuf, který ve své kabině všechno slyší, inspicientka Marie Klepačová, která svolává a dokopává herce na jeviště, rekvizitářka Zdena Žáková, která hlídá, aby měl herec v ruce nebo kapse to, co mít má, paní učitelka Vacková, jež vedla a krotila naše nejmladší herečky, dále pak text sledující nápovědy Anna Kuzdasová a Jana Prokopová, mnohdy nejdůležitější osoby na divadle, parukářka Marie Lánská, která na počkání mění blondýny v brunety a naopak, maskérka Romana Vinšová, která dokáže ošklivého chlapa nalíčit v krasavce nebo ať je to ředitel Jiří Moravčík, jenž nám umožnil zkoušet a hrát na půdě jeho divadla. Všem těmto skrytým osobám patří náš vřelý dík.
Poslední představení Lucerny, uskutečněné v neděli 21.9.2003 v 19.30 hod., bylo svým způsobem symbolické a mělo poněkud slavnostní závěr. Naše nejstarší členka – Věruška Kuzdasová – představitelka Babičky, totiž oslavila právě ten den své 82. narozeniny. Prožít takto krásné vysoké narozeniny na jevišti, navíc před plným hledištěm, které na její počest celé vstalo a tleskalo, musí přece být ten nejkrásnější dárek.
Za dva roky tomu bude přesně sto let, kdy Alois Jirásek napsal svou Lucernu, jeho nejznámější a nejhranější divadelní hru. Setkal jsem se nedávno s názorem, že ta hra už dneska nemá co říci. Dovolím si o tom polemizovat. Ba co víc, dovolím si s tím jednoznačně nesouhlasit. Je to krásný, čistý, pohádkový příběh. A to není málo.
Váš Zajíček Josef, ve Lhotě rozený, v horách Jestřábských mám bydlení.
A ještě něco navíc. Malá soutěžní otázka pro ty z vás, kteří jste představení Lucerny zhlédli: Pamatujete si, jak se jmenuje děvče, které si chce učitelský mládenec Zajíček vzít? V průběhu celé hry se sice neobjeví, Zajíček se však o ní několikrát zmiňuje. Vzpomenete si?
Správnou odpověď spolu s vaší adresou zasílejte do konce listopadu na adresu: Petr Kruliš, Brigádníků 218, 504 01, N.B. nebo e-mailem na: petr@krulis.cz. Z došlých správných odpovědí vylosujeme jednoho, který obdrží záznam naší Lucerny na videokazetě.
S l a v n o s t n í v z p o m í n k a
10. září 1933 byl před Jiráskovým divadlem v Novém Bydžově slavnostně odhalen pomník spisovatele Aloise Jiráska. Divadelní jednota Jirásek se letos tudíž rozhodla uspořádat malou slavnostní vzpomínku na počest sedmdesáti let této události.
V sobotu 20. 9. 2003 v 18 hodin mezi odpoledním a večerním představením Lucerny v Jiráskově divadle se na prostranství před divadlem shromáždilo pár desítek přihlížejících. Slavnost zahájil pozounový kvartet z Chlumce n.C. několika takty fanfár. Na schodišti před vchodem do divadla mezitím čekal a připravoval se smíšený pěvecký sbor Smetana z Hradce Králové, který loni oslavil 80 let svého trvání. Pod vedením Dr. Dany Ludvíčkové a Doc.Dr. Luboše Klimeše zazpíval sbor celkem pět národních písní těch nejznámějších českých autorů. Po prvních třech skladbách vystoupil z divadla celý soubor Jirásek oděný v kostýmech z Lucerny, zaujal místo vedle pěveckého sboru a slova u mikrofonu se ujal předseda Divadelní jednoty, pan Vladimír Hrubý v kostýmu Vrchního. Přivítal všechny přítomné, objasnil příčinu jejich pozvání a předal své místo před mikrofonem promovanému historikovi panu Jaroslavu Prokopovi. Pojednání o vztahu Aloise Jiráska k městu Novému Bydžovu a o samotné stavbě a odhalení spisovatelovy sochy si můžete podrobně přečíst na jiném místě tohoto vydání zpravodaje.
Za doprovodu tónů dechového kvartetu se poté pět děvčat v krojích družiček, náležejících rovněž mezi divadelníky, vydalo slavnostním krokem pověsit k pomníku velkého spisovatele květinový věneček. Vážnost celému obřadu dodaly nejen pracně zasmušilé výrazy děvčat ve tvářích, ale především přítomnost senátora Dr. Karla Bartáka s chotí a starosty města ing. Pavla Loudy s chotí, kteří taktéž zhlédli následné večerní představení Lucerny.
Slavnost zakončil nejprve pěvecký sbor Smetana svými dvěma národními písněmi a nakonec chlumečtí muzikanti v čele s Dobrou Netíkem uzavřeli zvučnými fanfárami.
Ve foyeru divadla byla umístěna expozice s dobovými fotografiemi a na obrazovce celé sobotní odpoledne běžel filmový záznam pana Františka Peřiny zachycující stavbu a odhalení pomníku Aloise Jiráska onoho 10. září roku 1933.
Petr Kruliš