Vážená paní učitelko … ,
dovolte mi předstoupit před vás s referátem, v němž bych vás ráda seznámila s divadelní hrou Lucerna. Nevybrala jsem si toto téma tak docela náhodou. Inspirovalo mě k tomu představení, které jsem nedávno zhlédla v Jiráskově divadle v nastudování novobydžovským ochotnickým spolkem. Bylo pro mě natolik silným zážitkem, že jsem se rozhodla dozvědět se o této hře víc.
Lucerna spatřila světlo světa v roce 1905 a vzešla z dílny českého romanopisce a dramatika, tvůrce historických povídek, románů a kronik z českých dějin, autora historických a vesnických dramat a her s pohádkovými motivy, mistra Aloise Jiráska. Narodil se roku 1851 v Hronově, vyrůstal v Broumově, poté absolvoval gymnázium v Hradci Králové a vystudoval dějepis na filosofické fakultě v Praze. Zajímavostí je pro nás fakt, že se ucházel o místo kantora na gymnáziu v Novém Bydžově, kde ovšem nebyl přijat a odešel do Litomyšle, kde působil jako středoškolský učitel. Jeho život je tedy úzce spjat s naším krajem.
V době vzniku Lucerny byl již Jirásek slavný autor historických románů a dramat, přesto svému novému dílu zpočátku příliš nedůvěřoval. V červnu roku 1905 jej předkládá Gustavu Schmoranzovi, tehdejšímu řediteli Národního divadla, s velkým ostychem a obavami. Hra však byla přijata a bylo nutné pro ni najít vhodný název. Schmoranz navrhoval titul Naše lípa, režisér Jaroslav Kvapil však přišel s Lucernou a při tom už zůstalo. Ještě během generální zkoušky přišel Jirásek za Kvapilem se svými pochybnostmi o tom, zda diváci jeho novou hru pochopí a přijmou. Premiéra Lucerny byla v předvečer 22. výročí otevření Národního divadla – 17. listopadu 1905. Vyprodáno sice nebylo, zato však hra i její autor sklidili bouřlivý úspěch a Lucerna se záhy stala hitem. Časem byla přeložena do mnoha jazyků a hrána po celé Evropě. U nás byla dosud celkem třikrát zfilmována a stala se zřejmě nejfrekventovanější hrou našich profesionálních i amatérských scén.
Lucerna je vlastně pohádková hra, v níž vystupují též vodníci, lesní víly nebo hejkal. Děj je zasazený do dob poddanství. Právě poddanství je zproštěn mladý mlynář Libor, mající namísto toho povinnost posvítit vrchnosti lucernou. Vrchní, s nímž se mlynář soudí o hranice a starou lípu, jej žádá o uvítání kněžny, která přijíždí na panství znavena životem ve městě a toužící po změně. Mlynář odmítá a konflikt mezi nimi narůstá. Kněžna, které jeho hrdé chování imponuje, poroučí, aby ji mlynář svítil cestou k zámečku, kde mu nabízí vzít ho s sebou do města a slibuje mu krásný život. Ve chvíli, kdy jí mlynář téměř podléhá, objeví se Klásková, která ho upozorní, že vrchní chtěl odvléct mlynářovu Haničku a chystá se skácet starou lípu. Mlynář vyčítá kněžně její úskok a spěchá za Haničkou a lípou. Učitelský mládenec Zajíček před vrchním zatají, že se Hanička schovala v lípě, je jím propuštěn ze služby a společně s přibíhajícím mlynářem brání lípu až do okamžiku, kdy přichází kněžna a na znamení, že zbavuje mlynáře všech povinností k vrchnosti, rozbíjí lucernu. Hanička vychází z lípy a míří do mlynářovy náruče, kněžna uděluje Zajíčkovi místo kantora a sama se, citováno doslova: „vrací z krátkého snu do dlouhé nudy“. Symbol poddanství je rozbit, hrdinné chování je odměněno splněním kantorského snu a nad kariérou a hmotnými statky vítězí čistá láska.
Hlavním diváckým magnetem Lucerny jsou bezesporu peripetie příběhu a souznění s postavami, jež jej nesou. Napětí tu vychází především ze vzájemného poměru postav. V protikladu se ocitají celé skupiny protihráčů: obyvatelé mlýna a poddaní proti zámeckému služebnictvu a panstvu na jedné straně a svět lidí proti světu nadpřirozených bytostí na straně druhé. I uvnitř těchto skupin se navíc odehrávají vzájemné konflikty. Divák cítí napětí mezi vrchním a kněžnou nebo naprosté rozdíly povah mezi oběma vodníky. A právě na postavách kněžny a starého vodníka Ivana naznačuje autor shodnou charakteristiku v pocitech životní únavy, znudění lidmi a touhou vytrhnout se ze svého prostředí, ačkoli obě postavy stojí ve zcela rozdílných rovinách a v rámci děje se vlastně ani přímo nesetkají. Většina postav se vyznačuje stálou povahou i funkcí v ději, některé se s postupem příběhu alespoň částečně proměňují. Figura Zajíčka, vykreslená na rozhraní laskavé komiky a diváckého soucitu, dostává v závěru rysy bezděčné hrdinskosti. Zajímavé je i podání téhož motivu různým způsobem: kněžnin zájem o mlynáře stupňuje i uvolňuje napětí, zatímco vodníkovo zamilované slídění za Haničkou je jen komické a pro další děj nepodstatné. Nadpřirozené motivy a postavy však netvoří samostatné pásmo, ale prolínají věcně prostředím a dějem.
Text je rozdělen do tří významových vrstev: linie realistického příběhu, psychologické kresby dramatických postav a rovina symbolická. Poslední, symbolická rovina textu je soustředěna kolem dvou klíčových motivů – lucerny a lípy, které jsou si v jistém smyslu protikladné. Lucerna symbolizuje poddanství a omezení svobody, lípa naopak historickou tradici a svobodu. Myslím, že ačkoli, nebo možná právě proto, že Lucerna vydává své světlo již téměř sto let, má nám i po tak dlouhé době od svého vzniku co říct a čím nás potěšit.