Historie ochotničení čili – jak se tehdy s oblibou říkalo – činnosti „herců z libosti“ se v našem městě nekryje s počátkem našeho divadla. Už ve druhé polovině 19.století si příležitostně lepili vousy, nasazovali paruky, převlékali se do brnění, princezen či skutečných postav členové různých spolků a korporací – hasiči, sokolové, řemeslnické besedy a o prázdninách také studenti. Vždy po odehrání uložili vousy, paruky i kulisy kamsi na půdu, kde je po dlouhé době kdosi vyštrachal a zase se chvilku „ochotničilo“. Teprve na konci století počala hrstka těch nejoddanějších služebníků Thálie zvažovat myšlenku na stálou organizovanou ochotnickou činnost. Cítili zkrátka potřebu založit spolek, jenž by se zabýval výhradně divadelní ochotnickou činností. Byly sepsány stanovy a společně se žádostí byly odeslány na c. a k. místodržitelství v Praze a – světe div se! – spolek byl povolen. Na ustavující valné hromadě v hotelu „Schroll“ na náměstí se 29. července 1905 sešlo 11 pánů a 11 dam, kteří vyslechli úvodní projev pana Schrolla a zvolili ze svých řad první funkcionáře „Spolku divadelních ochotníků“. Sláva jim jako prvním!
Už 8. října téhož roku se konalo první představení – právě vyšlá novinka F.A.Šubrta Žně. Již rok před založením spolku zakoupilo město hostinec Na kopečku, kde společně s ochotníky zřídilo jeviště zprvu jen na kozách, které bylo nutno po každém představení uklidit. Když bylo v roce 1907 z iniciativy spolku zřízeno jeviště stálé, musela se tato událost ihned oslavit, a sice slavnostním představením Jiráskovy Lucerny. V následujících letech přijal spolek definitivní název Divadelní jednota Jirásek a v jeho repertoáru byly hry tehdejších autorů jako Stroupežnický, Jirásek, Štolba, ale i těch mladších a samozřejmě také klasiků Gogola, Ibsena, Przybyszevského, Tyla a jiných. Zvyšující se nároky moderního divadla si vyžádaly zbudování moderní divadelní scény. V památný den 12. října 1924 se otevřely prostory krásného moderního Jiráskova divadla a ochotníci na jeho jevišti uvedli čtyři vyprodaná představení Tylova Strakonického dudáka. V tomtéž roce přijal Alois Jirásek čestné členství v našem spolku, jakož byl jmenován i čestným občanem našeho města.
Přeskočme však nyní nějakých osm desítek let a doskočme do let současných. Přeskočme éru revuálních pořadů ve dvacátých a éru operet ve třicátých letech, účast na I. ročníku Jiráskova Hronova v roce 1931, první místo na XVII. Jiráskově Hronově v roce 1947, úspěšné uvedení hry Marie Kubátové Jak šla basa do nebe s následnými 20 reprízami a přeskočme i smutných nedávných 17 let, kdy bylo divadlo zavřeno. Otevřením zrekonstruovaného Jiráskova divadla na jaře roku 2003 se začíná psát rovněž novodobá historie našeho spolku. Ještě v květnu téhož roku jsme představili výpravnou Jiráskovu Lucernu, jež měla dosud celkem 17 repríz. V loňském roce jsme uvedli zdařilou francouzskou detektivku Roberta Thomase Past a klasickou českou pohádku Sůl nad zlato.
Rok 2005 je pro naše město rokem velkých oslav 700. výročí, o němž se bude ještě další roky mluvit a vzpomínat na jeho události. Je tedy zcela nasnadě, že náš divadelní spolek nemůže zůstat stran tohoto dění, zvláště pak, slaví-li shodou historických okolností v tomtéž roce rovněž kulaté sté výročí svého vzniku. Členové DJ Jirásek se proto v průběhu předchozího roku rozhodli nastudovat slavné divadelní představení Tylovy hry Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, aby tak jejím uvedením přispěla, ne-li završila, důstojné oslavy města.
Co říci o Fidlovačce? Jedná se o klasické dílo počátku předminulého století, jež má své trvalé místo v české literatuře, ačkoli z povědomí dnešního čtenáře či diváka se neprávem pomalu vytrácí. Tylovi šlo ve Fidlovačce o to, aby vytvořil skutečně národní hru. Vyšel z tradice vídeňské lokální frašky, ale naplnil tento žánr novým obsahem látkovým i ideovým. František Škroup, významný hudebník naší obrozenecké doby, dopsal partituru Fidlovačky 14. prosince 1834. Jeho hudba tedy nese především znaky romantismu, v níž využil barvy lesních rohů. Zvláštností je použití nechanické harfy v písni Horo, horo vysoká jsi. Škroup dobře pochopil Tylův záměr a svým zhudebněním rozlišil zjevy a scény lidové s citáty lidových písní a naproti nim panský svět, který popisuje parodií na tehdy běžnou operní hudbu. Navíc se vyhnul tou dobou povinné sentimentalitě i tím, že hlavnímu páru Lidunce s Jeníkem nenapsal milostný duet. Skupinové scény komponuje na způsob tzv. „quodlibetů“ – žertovných textových propojení několika písní. Ideový vrchol hry tvoří píseň slepého houslisty Mareše Kde domov můj, do níž vložil jak Tyl, tak i Škroup citovou opravdovost vlastenectví. Proto se skladba rychle rozšířila, čeští lidé si ji oblíbili a brzy byla považována za symbolický projev jednoty národního kolektivu. Náš divadelní spolek studuje originální Škroupovu partituru, kterou tvoří krom předehry 21 uzavřených hudebních čísel.
Fidlovačka se v našem městě hrála poprvé v roce 1917, a to velmi úspěšně, hned šestkrát za sebou. Následuje uvedení roku 1926, poté po létech útlaku a násilí opět svobodně roku 1946 a naposledy na oslavu 50 let republiky v říjnu roku 1968. Málokdo asi ve fázi příprav tušil, jak silným emotivním dojmem představení zapůsobí a mnozí z vás si jistě dobře pamatují dojaté publikum při zpěvu naší národní hymny slepým Marešem právě při tehdejším uvedení Fidlovačky.
Naše současné nastudování je tedy již pátým počinem tohoto druhu ve stoleté historii Divadelní jednoty Jirásek a zároveň čtvrtou premiérou v její novodobé historii. Je nutno říci, že je to hra, jež klade velké nároky na její tvůrce po mnoha stránkách – četné nástrojové obsazení orchestru, pěvecké sólové party, archaický text či velké množství kostýmů a dekorací. V odkrytém orchestřišti Jiráskova divadla zasedne 30 profesionálních hudebníků, členů komorního orchestru Bon art z Pardubic. Za dirigentský pult se s taktovkou v ruce postaví Stanislav Horák, který zároveň sepsal a rozepsal veškerou partituru pro orchestr i zpěváky. Do řad herců jsme přibrali několik nových tváří, neboť inscenace sestává z více než 20 hrajících osob, z nichž většina navíc sólově zpívá. Dalších téměř 25 osob tvoří mužské a ženské sbory představující role drvoštěpů, tovaryšů, žíďat či švadlenek. O režii nad všemi těmito postavami a celým kusem jsme požádali temperamentní a svědomitou paní režisérku Zdenu Vaškovovou z Hořic. Vystudovala Státní konzervatoř v Ostravě obor sólový zpěv a poté obor režie, působila jako sólistka Ostravského a později Olomouckého divadla, nyní zastává funkci ředitelky ZUŠ v Hořicích. To jen krátce o paní režisérce, které bych rád již nyní poděkoval nejen za to, že naši nabídku přijala, ale především za její úsilí a trpělivost při všech dosavadních zkouškách Fidlovačky. Většina kulis pochází z dílen Národního divadla, kde byly vyrobeny i na Lucernu a Past a kostýmy zapůjčeny ve Fundusu Barrandovských ateliérů.
Závěrem mi nezbývá než Vás co nejsrdečněji pozvat do hlediště našeho Jiráskova divadla ve dnech 17., 18. a 19. června v 19.30 hodin. Věříme, že se nám podaří učinit z premiéry naší Fidlovačky událost domácí divadelní sezóny, která zůstane nadlouho v paměti všech zúčastněných – v orchestřišti, na jevišti, ale především v hledišti.
Petr Kruliš